Jak jsme žili na věži poličského kostela

Tatínek byl ševcem a jako pověžný zaměstnancem Starostenského úřadu. Na věž jsme se stěhovali 12.9.1889. Za rok na to (8.12.1890) se tam narodil nejmladší z nás Bohuš. Tehdy se už nejstarší bratr Karel (nemanželské dítě Karoliny Martinů - pozn.) učil typografem u tiskařů Popelků na náměstí, kde i spával. Bratr František odešel brzo do Vysokého Mýta na gymnasium. I Bohušova chůva Tomšová chodila na noc domů. U tatínka se vyučil Stanislav Hnát. Bohuš jej měl velmi rád a plakával, když Standa odcházel domů. Tatínkův dělník Stodola (starší než tatínek) zůstal u nás i na stáří. Byl žertovné letory a říkali jsme mu "děda". Pomáhal v domácnosti těžší práce, jako vytahování vody i dříví rumpálem a nošení od rumpálu nahoru. Brambory, uhlí a dříví jsme měli v dolní komoře věže. Kloset byl vestavěn u druhého výtahu za hodinami. Pro pitnou vodu chodil "děda" do domu "U růže", proti hotelu Poličan, v jehož rohu byla kašna. Ostatní vodu jsme chytali se střechy věže. Šel-li k nám někdo, zatahal u vchodu kostela za rukověť a zvonek v naší světničce nás vyvolal na ochoz. 
Poněvadž světnička na věži nebyla skladná, měli jsme skříně a truhly pod prvními schody a hlavně v obedněné místnosti věžních hodin. Zmíněný "děda" měl postel za hodinami. V zimě si ji vyhříval plochými kameninovými "plucary", naplněnými vřelou vodou. Bohuš dosud vzpomíná, jak mu zpívával starodávné písničky. "Děda" zvoníval též poledne a klekání. Jednou při zvonění slyšeli jsme velkou ránu. Přerušené zvonění nás upozornilo, že se něco "dědovi" stalo. Spěchali jsme dolů, ale "děda" už nám šel naproti a nesl srdce zvonu, které se utrhlo a pádem prorazilo podlážku. 
Jinak byl náš život na věži klidný. Týdně se vypůjčovaly v knihovně knihy a večer zasedl každý kolem stolu ku své četbě. 
Maminka byla vážnější, energická a přísná, ale celý den zpívávala, což přinášelo rodině radostné prostředí. Tatínek byl žertovný. Nepokazil žádnou veselost. Dlouhá léta napovídal při představeních ochotnického divadelního spolku. Poslední léta našeho pobytu ve věži pěstoval tatínek papoušky - andulky. Měl jich 12 a 2 šedé, velké jako holubi. V létě byly klece s ptáky na ochoze. Zajímavý byl špaček, kterého tatínek neučil hasičský pochod. Jednou se ztratil - ulétl. Mrzutý tatínek tak dlouho chodil po Valech a pískal neustále ten jejich pochod, až mu špaček slétl na rameno. Tatínek byl nadšený pěstitel květin, ale vzácných a neobvyklých druhů, takže i zahradníci je přicházeli obdivovat. Okna jsme měli vždy plná konsol a konsolek a kde se jen něco dalo postavit, tam byl květináč. 
Povinností pověžného bylo, zpozoruje-li někde požár, zvonit na poplach zvonem na ochoze. Bylo-li to v noci, musel ještě pověsit rozžatou červenou lucernu na tu stranu ochozu, ve které části města se požár nacházel. Hlásnou troubou mohl o tom občany uvědomit. Tatínek byl svědomitým a obětavým hasičem, takže dostal diplom uznání. Místní hasičský spolek jej vysílávalo okolních obcí cvičit tamější hasičské sbory. 
Bohuš jako školák byl tělesně velmi slabý. Proto jej tatínek nosíval dolů i na věž na zádech. 
Když byl tatínek jmenován sluhou ve spořitelně a Starostenském úřadě, stěhovali jsme se 1.8.1902 do budovy spořitelny na náměstí (dnes Městský úřad - pozn.). Tuto službu zastával tatínek ještě 19 let. 
Ještě jeden, poslední pověžný pak bydlel na věži, Martinů Moric, ale ten nebyl náš příbuzný.   

V máji 1958
Marie Martinů